BAWERK.EU
Prosperita a Evropa? To nejde poslední dobou moc dohromady. Kdysi hospodářsky nejúspěšnější oblast světa se stala jednou z nejpomaleji se rozvíjejících oblastí světa. Zvláště pokud se podíváme na některé státy západní Evropy a zejména na jižní Evropu. A proto nastává čas, kdy je nutné se zabývat tím, jak opět dojít do stavu, kdy se společnost začne rozvíjet, tak aby se prosperita se do Evropy vrátila. A právě prosperitou a jejím původem se zabývá kniha „O původu prosperity“ od slovenského ekonoma Róberta Chovanculiaka, která je od přelomu února a března 2026 nabízena i v Českých zemích, v některých knihkupectvích.
Dělba práce jako motor prosperity
V kapitole „Dělba práce jako motor prosperity“ se autor zabývá přínosy dělby práce pro blahobyt lidské společnosti. Zmiňuje teorii absolutních výhod známého ekonoma Adama Smithe. A následně čtenář najde v knize vysvětlenou teorii komparativních výhod Davida Ricarda. Osobně jsem za ty roky pročetl hned několik (cca 8-9) vysokoškolských skript a učebnic ekonomie a nikde jsem nenalezl tak dobře tuto teorii vysvětlenou. Všude jinde mi přišla příliš zkratkovitě vysvětlená (snad z důvodu úspory místa?). Zde ne. Jen připomínám, že dle této teorie platí, že na trhu můžou spolupracovat a obchodovat s ostatními i ti lidé či lidské skupiny, které jsou ve všem horší než ostatní lidé a skupiny lidí. Autor navíc správně poukazuje na to, že zdrojem nové hodnoty v ricardovské dělbě práce jsou rozdíly mezi lidmi (bez nich by ani neexistoval důvod pro spolupráci) a následné přerozdělení úkolů – kdo co dělá. Každá skupina lidí se zaměří na to v čem má větší komparativní výhodu. A tím pádem obětuje výrobu těch věcí, ve kterých nemá komparativní výhodu. Tím nám do analýzy také vstupuje velmi důležitý koncept nákladů obětované příležitosti. Ještě je k tomu nutné dodat, že dělba práce lidi tak nějak sdružuje a podporuje mezilidské vztahy a mírové soužití (1). Zde malá odbočka, z právě uvedeného by se dalo také dedukovat, že u lidí, kteří bydlí třebas vedle sebe, ale nespolupracující spolu (třeba díky štědrým sociálním dávkám), nebude toto sdružování fungovat.
Zpět však ke knize. Z teorie komparativních výhod, kterou autor demonstruje na dvou skupinách lidí a sice Dlouhých a Širokých (ti druzí jsou ve veškeré produkci horší než první) na první pohled plyne to, že poté, co tyto skupiny začnou spolu svoji produkci směňovat, tak jedna skupina začne platit, za produkci druhé skupiny, tím co sama vyprodukuje. A tak Širocí platí maso pomocí vyrobených kožešin. Kožešiny (ty, které neprodají) jim tedy slouží jak k ošacení, tak (ty, které prodají) ke konzumaci masa. Dlouzí to mají přesně naopak. A tato skutečnosti platí stejně tak i pro větší a větší celky lidí. I pro státy, a tak třeba Slováci platí za vepřové maso a jiné potraviny výrobou a prodejem aut (2). Samozřejmě nejinak je tomu i v Českých zemích. U nás si vyrobíme prý zhruba pětinu produktů, co se u nás spotřebuje (pokud jde o typy produktů). Zbylé čtyři pětiny si dovezeme a zaplatíme za ně právě tou pětinou, která se tu vyrábí, zatím zřejmě docela efektivně.
V recenzované knize je toho k dělbě práce ještě mnohem více. Mezi zásadní věci třeba patří poznatek Adama Smithe, že dělba práce je limitována rozsahem trhu. Do jaké míry se budou lidé specializovat, je dané tím, jaké velké množství lidí spolu spolupracuje. Hloubka (prohloubení) dělby práce je tak dána šířkou trhu (3). To se dá demonstrovat třeba na výrobě automobilů. Moderní automobilka potřebuje vyrábět 200 až 400 tisíc automobilů ročně, aby pokryla fixní náklady na investice do technologií a výrobních linek. No, na Slovensku se ročně prodá jen 80 tisíc nových vozů. To je o dost méně bež je potřeba k udržení moderní automobilky (4). Automobilky jsou na Slovensku tedy i díky tomu, že mají své odběratele praticky po celém světě a díky tomu dosahují velkých úspor z rozsahu výroby. Pokud by automobilka vyráběla méně vozů jen pro domácí trh, musely by být její automobily podstatně dražší.
Větší dělba práce je doplněna i větší intelektuální dělbou práce. Jak roste počet lidí, množství užitečných informací na hlavu neklesá a naopak má tendenci růst. A i při této dělbě práce záleží na šířce trhu. Špičkoví chirurgové mozkových cév by se na dědině nikdy neuživili (5). Chovanculiak tu navíc upozorňuje ještě na jednu důležitou věc. Informaci ať už v podobě nové teorie anebo nového postupu může použít každý, protože autorovi této teorie nebo postupu nic neubude. Čili ekonomicky řečeno, použití znalostí je nerivalitní a nevylučuje jiné lidi z jejich použití (6). Tedy pokud tomuto použití nezabrání nějaké institucionální překážky. Důležitou součástí hospodářského pokroku jsou také znalosti toho jak věci fungují. Lidé už před průmyslovou revolucí znali principy hnojení, parního stroje nebo očkování, ale nerozuměli jejich hlubším principům. Existovalo tak strojírenství bez mechaniky, výroba železa bez metalurgie, zemědělství bez půdoznalství atd. Vědci a odborníci začali po čase tyto jevy zkoumat a přišli třeba na to jak funguje parní stroj, hnojiva a očkování. A: „Takto byli zobecněny a objasněny principy fungování konkrétních inovací, což umožnilo jejich širší aplikaci a jednodušší kombinování s dalšími inovacemi. Vznikl podstatný základ pro vynalézání a rozšiřování nových nerivalitních užitečných poznatků (7). Intelektuální dělba práce umožňuje čím dál lepší využívání přírodních zdrojů. V knize se k tomu píše: „Dnes máme na Zemi stejné množství atomů jako lovci a sběrači v neolitu. Rozdíl je v tom, že jsme nashromáždili obrovské množství užitečných bitů [tj. množství informací, pozn. překladatele], které nám umožňují dostat z těchto atomů o dost více hodnoty. Víme jak je lépe uspořádat. A možnosti přeuspořádání atomů jsou prakticky nekonečné.“ (8).
Autor knihu doplňuje na mnoha místech různými zajímavými historickými a technickými informacemi. Třeba o tom, jak během staletí klesaly náklady na osvětlení. Osvětlení domu nebo bytu bylo luxusem a mnoho lidí raději se západem slunce chodilo spát. Na přelomu 18. a 19. století ovšem začaly náklady na osvětlení prudce klesat. V roce 1750 si průměrný člověk mohl za hodinu práce koupit 24 lumenů světla ze sezamové lampy. O půl století později to bylo již 186 lumenů z lojové svíčky a roku 1880 4 400 lumenů z petrolejky. Za Edisona s jeho klasickými žárovkami to bylo 531 tisíc lumenů atd. (9). Takhle vzniká prosperita. Dělbou práce spojenou s velkým rozsahem trhu a formalizací a rozšířením znalostí. Bohatství společnosti je výsledkem růstu produktivity, tj. schopnosti vytvářet hodnoty a není výsledkem schopnosti brát jedněm a dávat druhým. Přerozdělování je hra s nulovým součtem (10). Získat tedy přerozdělováním pár lumenů anebo jich díky větší produktivitě mít milióny? Odpověď je asi jasná.
Samozřejmě autor netvrdí, že dělba práce nemá nějaké nevýhody. Některé z nich rozebírá na str. 77 a 78 knihy. Zde bych uvedl, že jednou významnou nevýhodou rozvinuté dělby práce je to, že ekonomické fungování společnosti se díky větší specializaci stává pro řadového člověka méně pochopitelnější než tomu bylo dříve. Ale přirozeně kvůli tomu nelze dělbu práce zavrhnout. K této kapitole bych ještě jen podotknul, že významu dělby práce zprostředkované skrze obchod dobře rozuměli i před Smithem a Ricardem křesťanští scholastici (11). Tedy učenci, kteří o mnoho a mnoho let předešli Adama Smithe a Davida Ricarda.
Kooperace jako palivo prosperity
Další část knihy se zabývá kooperací, tj. tím jak se zajistí to, aby lidé mezi sebou spolupracovali na dělbě práce. Přičemž platí, že jiná pravidla pro kooperaci fungují v rodině, jiná v tlupě či ve větších kmenových společenstvích a úplně jiná pravidla platí ve velkých anonymních společenstvech – tj. v městech, státech a na globální úrovni. Člověk může s druhými nespolupracovat – jak píše pěkně po Slovensku autor vybabrat – anebo s nimi může spolupracovat. No, je jasné, že člověk se musel nakonec naučit s druhými lidmi vycházet, jinak by prostě vymřel. Autor píše: „Jsme adaptovaní na život na místě a tady nepřežije ten, kdo by chtěl s druhými vybabrat, musí se naučit i s nimi vycházet.“ (12). Autor následně rozebírá kooperaci v rodině, v tlupě, ve kmenovém společenství a ve velkých anonymních společenstvích. V rodině je kooperace založena především na síle genů. Když pomůžu svým dětem nebo sourozencům přežít, zvýším šance na přežití vlastních genů (to samozřejmě neznamená, že někdo nemůže míti i čistě altruistické motivy). Na úrovni tlupy toto už nestačí a rozhodující se tu stává reciprocita. Pomůžu ti v očekávání, že v budoucnosti pomůžeš ty mě. Na úrovni kmenového společenství, kde už jde o stovky či i nějaký ten tisíc lidí hraje hlavní roli reputace. Tj. v podstatě jde o dobrý zvuk jména v daném kmeni. Jméno může „nasáknout“ zkušenostmi velkého množství jiných lidí. Přičemž tato úroveň kooperace už vykazuje za prvé vznik norem, které určují, co je považované obecně za správný způsob chování, a za druhé v podstatě pomlouvání, které pomáhá efektivněji šířit informace o reputaci z pohledu dodržování norem (13). No a pak tu máme kooperaci na úrovni světa či ve velmi velkých společností. A v takovýchto společnostech vše výše uvedené již není dostatečné. Místo tohoto tu však máme trh a peníze. S příchodem peněz se začaly tvořit zárodky spolupráce i mezi cizími lidmi, kteří se ani neznali a ani se nesetkávali pravidelně. „Stačilo, že člověk vytáhl peníze, ty sloužily jako nepřímý důkaz dobré reputace – důkaz, že v minulosti ochotně kooperoval s lidmi. Peníze se staly jakousi ‚pamětí dobrých skutků’…“ Díky penězům mohl člověk svoji dobrou reputaci přenést i k jiným kmenům. A navíc řeči peněz rozumí lidé napříč různými kulturami. Trh navíc nezabezpečuje kooperaci tím, že by změnil přirozenost lidí, ale zabezpečuje ji tím, že dokáže nasměrovat biologicky podmíněnou touhu jednotlivců sledovat vlastní zájmy do služeb druhým lidem (14).
Vedle toho má kooperace mezi cizími lidmi dvě klíčová pravidla. První z nich je možnost odmítnout směnu. Ekonom Ludwig von Mises napsal, že nakupování zákazníků anebo nenakupování rozhoduje o tom, kdo bude vlastnit a řídit podniky. Zákazníci prostě mají svobodu směnu odmítnout. Možnost povědět „ne, děkuji“, což je páka, která nutí podnikatele se soustředit se na uspokojování potřeb zákazníků. Jakmile tato skutečnost nefunguje, víme jak vypadá zboží a sužby, které dodává monopolními privilegii vybavený dodavatel bez konkurentů (15). A druhým klíček ke spolupráci mezi cizími lidmi je svobodná konkurence – pravidlo, že nikdo nemá výhradní právo sloužit zákazníkům. Každý se kdykoliv může pokusit nahradit existující podnikatele bez nutnosti se ptát na povolení, zda může prosit (16). Omezení konkurence má jasné důsledky pro spotřebitele v podobě vyšších cen za méně kvalitní výrobky a služby. Naopak ti, co obdrží monopolní privilegia dosahují monopolní zisky a státní kasa se plní poplatky za licence a cla. Jde nejen o skutečnou hru s nulovým součtem, ale i o brzdu rozšiřování dělby práce, potlačování inovací a oslabování ekonomického růstu. Výsledkem je pak nižší prosperita společnosti. Tedy ve skutečnosti jde o hru s negativním součtem (17).
Žel Bohu dost lidí těmto skutečnostem nerozumí a tyto skutečnosti jsou pro ně neintuitivní. Autor se ve své knize pokouší zjistit i to, proč tomu tak je. Což je mimochodem jedna z věcí, proč by po této knize měli šáhnout i lidé, kteří se v ekonomii jinak slušně vyznají. V knize se k tomuto tématu píše: „… mnohé naše instinkty činí spolupráci ve velké anonymní společnosti náročnější – nestihly se adaptovat na toto ‚moderní‘ prostředí. Při kooperaci s cizími lidmi se často necítíme jako ryba ve vodě, ale spíše jako srnka na cestě, když ji v noci oslepí reflektory přijíždějícího automobilu. Instinkty jí radí udělat pravý opak toho, co by měla udělat.“ Dobře je to patrné třeba na podnikatelském zisku. Když podnikatel uspěje při sledování vlastního zájmu, dosáhne finančního zisku. Zisk pak funguje jako něco na způsob pochvaly v jazyku neosobní spolupráce mezi cizími lidmi. „Je to společenský certifikát, který potvrzuje, že podnikatel ochotně kooperoval: správně posloužil zákazníkům v souladu s jejich preferencemi a lépe jako ostatní konkurenti.“ (18). Přesto veřejnost tento zisk často vnímá jako něco, co jde na úkor zákazníků. Paradoxně toto vnímání už se netýká ztráty, která je z ekonomického hlediska také navýsost důležitá. Téma zisku a ztráty nás pomalu posouvá k další části knihy, která se zabývá koordinací.
Ještě dodejme, že jinde v knize autor k neintuitivním závěrům ekonomie píše, že: „U lidí se vytvořila vrozená intuice spojovat záměry a výsledky. Naše lidová ekonomie nám našeptává, že úspěšná spolupráce a kolektivní dobro jsou výsledkem altruistických záměrů a naopak, sobecké sledování vlastního zájmu vede automaticky ke společensky negativním jevům.“ Prostě od sobců lidé očekávají negativní výsledky a od altruistů ty pozitivní. To mimo jiné vysvětluje proč je tolik přitažlivá myšlenka socialismu, ačkoliv není aplikovatelná na neosobní spolupráci ve velké anonymní společnosti, kde na zabezpečení kooperace mezi cizími lidmi už nestačí mechanismy reciprocity a reputace, které jinak dobře fungují v rodině anebo sousedství (autor sám o sobě vtipně tvrdí, že je ve své rodině marxistou a mezi sousedy sociálním demokratem, ale pokud vstoupí do nějakého obchodu neočekává, že tam najde přátelství a lásku) (19). Toto dost připomíná to, co napsal španělský filosof José Ortega y Gasset již koncem 20. let 20. století, tedy, že na náměty politické a společenské se užívá tupé nářadí představ, které sloužilo před dvěma sty lety k řešení situací dvousetkrát jednodušších (20). Tento Ortegův poznatek platí samozřejmě i pro ekonomické záležitosti.
Koordinace jako řídící jednotka prosperity
V další kapitole knihy si čtenář přečte to, jak se dosahuje ve velké anonymní společnosti koordinace tak, aby bylo dosaženo pokud možno vysoké míry hospodářské efektivity. Výrobní faktory (prostředky) mají různé alternativní druhy použití a ekonomická volba tedy spočívá ve volbě vzácných prostředků, které mají alternativní použití. „Na posouzení ekonomické efektivity nestačí brat do úvahy samotný prostředek. Musí se zkoumat, kde všude a na co všechno by ho bylo možné alternativně použít a zda tato použití nejsou náhodou důležitější.“ Moderní ekonomiky jsou mimořádné složité a vzájemně propojené a pro dosažení potřebné efektivnosti je nutné dosáhnout efektivnosti pro celý ekonomický systém jako celek (21). Centralizované řešení v těchto ekonomikách nefunguje. Mimo jiné proto, že pokud existuje nějaký centralizovaný orgán (jako byly třeba dříve plánovací komise), tak nedokáže posbírat ohromné kvantum informací o potřebách spotřebitelů, jejich plánech, o dostupných technologiích, surovinách, úsporách atd. „Nejdůležitější ekonomická ‚data‘ se nenacházejí v databázích ani v Excelu, jsou rozptýlené v myslích lidí po celém světě. Jde o subjektivní hodnocení objektivní reality. Ta tvoří základ pro plány a rozhodnutí – jsou nevyhnutelné pro řešení problému koordinace.“ Navíc platí, že náklady nelze zjistit fysickým zkoumáním. Náklady nejsou součástí fysické podstaty statků a nedopočítáme s k nim přes Excel anebo jiné statistické aplikace, píše Chovanculiak (22). Ohromné kvantum informací se pak na trhu za existence peněžní směny transformuje v ceny. A: „Ceny na trhu jsou formované decentralizovaným rozhodováním vekého množství lidí na základě jejich hodnocení situace, ve které se nacházejí. Díky tomu ceny reflektují subjektivní vědomosti, které jsou jinak uzavřené v rozptýlených myslích. Jde o jediný známý způsob jak můžou tyto nevyslovitelné vědomosti nabýt formu objektivního čísla – společného jmenovatele.“ Na skutečném trhu neexistuje žádný centralizovaný dirigent, cenový mechanismus je koordinací bez koordinátora. Je to zároveň i jev, jehož existence a fungování jsou pro lidi kontraintuitivní (23). Viz i dále.
Podnikatel si snadno díky cenám ověří to, zda jeho činnost a použité výrobní faktory na trhu byly pro spotřebitele dostatečně přínosné (podnikatel dosáhl zisku) anebo by bylo lepší svoji činnost a výrobní faktory použít jinde (podnikatel utrpěl ztrátu). „Ztráta a krach hrají na trhu úlohu selekčního mechanismu, který bez emocí a nestranně odstraňuje zastaralé hypotézy, jako sloužit zákazníkům. Tím uvolňuje vzácné zdroje – kapitál, půdu, lidi, aby jich mohli využít ti, kteří přišli s lepšími způsoby, jak uspokojit potřeby zákazníků.“ (24) K tomu bych podotkl, že asi nejlepší a nejčtivější ekonomickou esej o funkci zisku a ztráty v ekonomice sepsal svého času významný ekonom Ludwig von Mises – dostupné ZDE .
Pokud jsem tu právě zmínil podnikatele, není to náhoda. I jim a jejich důležité činnosti se kniha věnuje. Uvádí, že podnikatelé jsou hnací silou trhu a jsou to oni, kdož přináší nový vítr, změnu a inovaci do ekonomiky. Jsou to oni, kdo nesou břemeno nejisté budoucnosti a hledají způsoby jak se jí správně přizpůsobit (25). I v této kapitole o koordinaci, jak již bylo řečeno, se zabývá autor tím, že ekonomické poznatky o tom jak funguje koordinace jsou neintuitivní či kontraintuitivní. Pro příklad spousta lidí má problém s představou, že ekonomika může býti koordinována bez nějakého koordinátora. To je také mimo jiné zřejmě jeden ze zdrojů podpory idejí socialismu. V socialismu je vidět nějaká plánovací komise nebo nějaký ten plánovací „car“ (26).
Soukromé vlastnictví jako základ civilizace a prosperity
Po pravdě řečeno, když jsem přečetl první kapitolu knihy o dělbě práce a jejím významu, vzpomněl jsem si na „Radu vzájemné hospodářské pomoci“ (RVHP), která se zabývala před rokem 1990 dělbou práce mezi socialistickými zeměmi východní Evropy. Dělba práce byla jedním z mála ekonomických principů, kterému rozuměli dobře i socialisté 20. století. Přesto jim vytouženou prosperitu i přes jistou centralizovanou koordinaci a kooperaci tak nějak nepřinesla. Chybělo jim totiž to hlavní. Soukromé vlastnictví. Autor k tomuto vlastnictví mimo jiné píše tento důležitý poznatek: „Tam, kde je soukromé vlastnictví dobře definované a důsledně chráněné, vzniká mezi cizími lidmi spolupráce založená na konsenzu a konkurenci a to se všemi přínosy, které jsem popsal výše. Soukromé vlastnictví garantuje zákazníkům, že podnikatelé se k jejich penězům dostanou jen s jejich souhlasem. A zároveň soukromé vlastnictví garantuje podnikatelům ochranu jejich majetku před fyzickým poškozením, ne však před poklesem jeho hodnoty z důvodu konkurence. Kdokoliv může kdykoliv vstoupit na trh a poskytnout zákazníkům lepší alternativu.“ (27). Asi jedna z mála chyb Chovanculiakovy knihy je to, že tuto pravdu se čtenář dozví až na straně 118. Přičemž je to právě nerušené soukromé vlastnictví výrobních faktorů, které umožňuje plné rozvinutí dělby práce, kooperaci a její koordinaci. To ono je tím příslovečným základem prosperity. Dle mého mělo být o něm pojednáno na předních stránkách knihy.
Závěr
Každopádně knihu lze doporučit všem čtenářům, které zajímá to, jak se dobrat větší hospodářské prosperity. Prosperita je totiž v Evropě nedostatkovým zboží a asi bude hůře! Vypadá to, že slovenský ekonom s nezapamatovatelným jménem a značným rozhledem napsal čtivou knihu z níž si toho bude čtenář dost po jejím přečtení pamatovat. Málokdy se stane, že je ekonomické pojednání tak čtivé, že se do něj l tak zabere, že málem nevystoupí včas z vlaku. Kniha je vedle toho, co bylo uvedeno výše, navíc ještě vhodně doplněna medialonky významných ekonomů na jejichž teoretických přínosech je postavena.
POZNÁMKY: (1) Chovanculiak, R. O povode prosperity. Bratislava: INESS 2025, str. 31-35 a 38. (2) Tamtéž, str. 39. (3) Tamtéž, str. 43. (4) Tamtéž, str. 50. (5) Tamtéž, str. 53-54; 58. (6) Tamtéž, str. 54. (7) Tamtéž, str. 61-63. (8) Tamtéž, str. 69. (9) Tamtéž, str. 71-72. (10) Tamtéž, str. 76-77. (11) Chafuen, Al. A. Víra a svoboda: Ekonomické myšlení pozdních scholastiků. Praha: Wolters Kluwer ČR a Liberání institut 2011, str. 82-84. (12) Chovanculiak, R. O povode prosperity. Bratislava: INESS 2025, str. 83-84. (13) Tamtéž, str. 88-89; 90-91 a 95-98. (14) Tamtéž, str. 106 a 115 (15) Tamtéž, str. 107-110. (16) Tamtéž, str. 111. (17) Tamtéž, str. 113. (18) Tamtéž, str. 110 a 116. (19) Tamtéž, str. 130-131 a 134-136. (20) Ortega y Gasset, J. Vzpoura davů. Praha: Portál 2018, str. 111. (21) Chovanculiak, R. O povode prosperity. Bratislava: INESS 2025, str. 157-158 a 161. (22) Tamtéž, str. 170. (23) Tamtéž, str. 172-178. (24) Tamtéž, str. 192. (25) Tamtéž, str. 188-189. (26) Tamtéž, str. 198-201. (27) Tamtéž, str. 118-119. Podobně viz str. 124: „Neustálé riziko ztráty a vidina zisku představují klíčové aspekty soukromého vlastnictví, vytvářejí permanentní tlak na vlastníka, aby neustále kontroloval fungování podnikání.“
BAWERK.EU
Článek O původu prosperity se nejdříve objevil na .
