PETR MILER
Zbytek světa tohle auto nedokáže brát vážně a už extrémně negativní přijetí se postará o to, že si jej nekoupí nikdo krom lidí, kteří chtějí provokovat, nebo je jim tento stav jinak sympatický. Ale co Italové, jsou k němu aspoň ti trochu vstřícnější? Ani trochu, ani trochu.
Tento týden lze označit za „Týden Ferrari”, což zní skoro sympaticky, stalo se tak ale pro všechny špatné důvody. Ty obestírají bizarní premiéru modelu začínajícího písmenem L a končícím „uce” , které dalo korunu divadelní vystoupení Hamiltona s Leclercem . I tomu jsme museli věnovat článek, na jednu úsměvnou pasáž jsem se v něm ale v záplavě podobných momentů nezaměřil. Sir Lewis v jednu chvíli říká: „Myslel jsem, že to auto má čtyři motory, ale ono jich má ve skutečnosti 12!” konstatoval. A Leclerc jej hned dychtivě doplnil, že jeden pracuje u každého z kol s řízením a jeden s odpružením. Je třeba něco dodávat? Je to jako hledání pozitivních vlastností na prašivé kočce konstatováním, že má čtyři nohy…
Rádi bychom se tomuto autu dál nevěnovali, ale ono to úplně nejde, neboť jeho dějinné selhání ve snaze získat si téměř jakékoli pozitivně ohromené publikum nám jej znovu vrací do hledáčku. Je znovu tragikomické, když se šéf Ferrari pokouší situaci žehlit tím, že auto už si objednali skuteční zákazníci ochotní za něj zaplatit jeho nadpozemskou cenu. To je také „12 motorů” svého druhu.
Však ať už nabídnete v kůži slavné automobilky typu Ferrari cokoli, vždy se najde někdo, kdo to koupí. Jen to ale samo o sobě není omluvou čehokoli – kombinace vlastností tohoto auta míjí asi 99,9 procenta potenciálních kupců a zbylý malý potenciál se rychle vyčerpá stejně jako u jiných, nutno dodat pořád podstatně povedenějších elektrických novinek jiných značek – díváme se na vás, Rolls-Royci, Porsche a další. A jak to s nimi dopadlo po pár letech? Pokud bude Ferrari tohle s to ve velkém prodávat za několik roků, uznáme svůj omyl. Dnes by ho ale měli uznat Vigna a spol., protože přes veškerá jejich apologetická prohlášení o tom, že kontroverzní přijetí očekávali apod., nevěříme ani vteřinu, že předpokládali takovou bouři.
Přes vše řečené se na tohle auto osobně snažím „nebýt zlý” a hledat na něm to lepší. Koncem týdne jsem byl pracovně v Itálii a upřímně řečeno jsem si nemyslel, že by v rámci mého primárního oboru (IT) bylo Luce mezi obyčejnými lidmi jakékoli téma. Však už bylo několik dnů po premiéře a prvotní emoce musely vyprchat. Ani jsem se tedy nepokoušel toto téma zvedat, sami Italové ale ano. S vědomím toho, že jsem benzinová palice, dokonce sami přicházeli s omluvami za Ferrari dávajíc najevo pocity studu. Italové jsou zvláštní bytosti, ale tohle jsem vážně nečekal – Ferrari je pro ně národní pýcha, takové náboženství svého druhu. Obvykle horují i za modely, které nejsou zase tak atraktivní a vidí na nich to lepší, tady se o to nepokoušel ani jeden.
Pominu-li ryze emotivní výlevy, pak racionálnější postoje obvykle hovoří o zbytečně riskantním postupu, který ohrožuje image značky. Italům nevadí, když se Ferrari pokouší být inovativní a vstupuje do neprobádaných vod, ale emoce u toho nikdy nesmí chybět. Mohou být dané vzhledem, mohou být dané zvukem, mohou být dané technikou, v Luce ale Italové nevidí nic z toho – auto není nijak emotivní, není krásné, není ani nijak inovativní. Je pro ně „Apple na kolech” nebo „americké auto, které pochválí jen americký papež” a neztotožňují se s tím, což je pozoruhodné.
Pokud byste se ale nepokojili s tím, co říkají „Milerovy kruhy”, které jistě mohou být specifické, pak není od věci podívat se třeba do ryze italských diskuzí pod články médií jako La Repubblica . Tedy žádných nadšeneckých webů, kde autoři obvykle strhali auto už sami a nadšenci ho dorazili, ale takového „italského iDnesu”, který se vůči autu nijak zvlášť (ale trochu přece jen…) nevymezil, podržel se faktů a jeho čtenáři to brali jako jednu z milionu novinek. Ani tam skoro nenarazíte na slova pochopení, alespoň pochopení.
Vylistování nejpozitivněji hodnocených komentářů článků vám vrátí přibližně takovýto obrázek – jsou to autentické reakce prvního sledu, jen přeskakujeme ty typově velmi podobné:
„Nemám slov. Tedy až na jedno: Hrůza.”
„Vypadá to jako všechno, jen ne jako Ferrari . Opravdu nevím. A s cenovkou přes půl milionu euro?”
„To už nemáme v Itálii ani lidi, kteří umí navrhovat auta? Je to škoda, první elektrický vůz Ferrari je opravdu ošklivý, jako by absence spalovacího motoru nestačila.”
„Ach můj bože, ach můj bože, ach můj bože… Technik se bouří, vzpírající kůň se ptá: „Co tady dělám?” A pak ta barva… Kdyby na tomhle aut aspoň udělali jednu věc správně!”
„A… Ne, nic, čím víc se na to dívám, tím víc se mi to nelíbí.”
„Doufal jsem, že dřív umřu…”
„Pěkný Xiaomi, pokud nebude drahý, tak si ho pořídím.”
„Ferrari dokázalo nemožné: Postavilo auto, které je esteticky horší než Fiat Duna. Gratuluji.”
„Bylo opravdu nutné něco takového vyrobit, plácnout na to poskakujícího koně a prodávat to za víc než půl milionu? Je to anonymní, osobně to považuji za ošklivé a trapné.”
„Styl podobný Tesle, zadní část Corvette a dojezd Pandy ponižují značku jako Ferrari. Díky Elkane, po Fiatu a Juventusu tvoje práce pokračuje. Smutné.”
Desítka za všechny, ale je to jako přes kopírák, včetně osobních poznámek směrem k Johnu Elkannovi, dědicovi Fiatu. A má to všechno velmi blízko k tomu, co si člověk v emotivnější formě vyslechne v Itálii osobně. Takže Ferrari vážně dokázalo nemožné – svým novým autem vytočilo i Italy. Marně vzpomínám, kdy se to stalo naposledy, míra téměř úplně jednohlasného odporu proti tomuto vozu je dál fascinující…
Článek Italové se stydí za nejnovější Ferrari. Je ošklivé a trapné se nejdříve objevil na .
