Troufám si odhadnout, že většina čtenářů (stejně jako já) donedávna nevěděla, kdo je Eylon Levy. Na tom není nic divného. Jde o tiskového mluvčího izraelské vlády, z čehož plyne, že v současnosti je mnohem známější než dříve a že je nucen se účastnit dosti bizarních událostí se zástupci mediální obce.
Aktuálním námětem je výměna rukojmí unesených do Gazy za Palestince ve výkonu trestu z izraelských vězení. Jedná se o mediálně vděčné téma, na němž se snažili přiživit i premiéři Španělska a Belgie tím, že uspořádali svou tiskovku u hraničního přechodu mezi Gazou a Egyptem právě v době návratu rukojmí, ačkoli se na jejich propuštění nijak nepodíleli.
Zajímavější je však pohled na zástupce mainstreamových médií. Ti mají dlouhodobě sklon o Izraeli reportovat velmi jednostranně a vytrvale tlačit narativ „chudáků Palestinců“ (blíže viz zde ). Nejedná se o nějaký ojedinělý úlet, nýbrž o většinový postoj ukazující sílu propalestinské lobby a výsledky desítky let trvající propagandy. V aktuální konfrontaci tito sympatizanti Palestinců (a teroristů z Hamásu, Fatahu a spol.) přirozeně zařadili větší obrátky a ukázalo se, že mají své zástupce i v českém mainstreamu (příklad viz zde ). Otevřená podpora „bojovníků za svobodu“ je však po 7.10. poněkud obtížnější, ale nutkání „kopnout si do žida“ (neboli „antisionismus“) je příliš silné, a tak můžeme sledovat pozoruhodné propagandistické fígle.
Akt 1.
Tradičním nástrojem je relativizace a záměna příčiny s následkem. Už bezprostředně po 7.10. jsme slýchali plná ústa obav o „palestinské civilisty“, zejména pak od těch, kteří mají problém nazvat palestinský terorismus terorismem nebo to nedokáží bez přidání slůvka „ale“ (Amnesty International přímo v den útoku, Deník Referendum dva dny po útoku, Deník N tři dny po útoku, Respekt čtyři dny ). Otevřená podpora pro hamásovské „radikály a militanty“ po 7.10. přeci jen nepůsobí tak úplně hezky, ale to neznamená, že by příslušníci angažovaných médií se nepokusili najít nějakou cestičku.
Příkladem je mediální snaha prezentovat výměnu spojenou s příměřím takto : „ Hamás propustil ženy a děti, Izrael propustil ženy a děti. “ Tím tiše pokládají rovnítko mezi násilím odvlečená rukojmí, jejichž jediným proviněním bylo, že jsou židé (a někdy ani to ne), a osobami ve výkonu trestu za násilné trestné činy, včetně pokusů o vraždy. Drobným detailem pak je skutečnost, že v případě propuštěných palestinských „dětí“ jde o mladistvé ve věku 15+ (příklad jejich „dětských her“ zde ), zatímco v případě Izraelců jde o děti převážně školkového a nižšího školního věku. Přitom je typické, že v první dávce 24 propuštěných rukojmí byly pouze 4 děti a že nejmladšího uneseného (Kfir, věk 9 měsíců) Hamás v první ani v druhé dávce (psáno odpoledne 26.11. – pozn.J.Z.) nepropustil, protože takové mediální sousto si „humánní bojovníci za svobodu“ nenechají z drápů vyklouznout lacino.
Akt 2.
Neodolatelná snaha vykreslovat Palestince, včetně Hamásu, jako „humanisty“ nebo alespoň zamaskovat skutečnost, že jde o fanatické vrahy, se projevila v druhé části tragikomedie, kdy se reportérka vytasila s tvrzením , že Hamás propustí část izraelských rukojmí „ navzdory izraelskému bombardování a navzdory obrovskému počtu mrtvých (v důsledku toho bombardování)“. To má patrně evokovat pro Hamás nenásilně gándhíovskou pozici ve stylu: „Vy do nás bombami a my do vás milosrdenstvím a propouštěním rukojmí.“ Jde opět o oblíbenou záměnu příčiny a následku. Ochota propustit část rukojmí po „pouhém“ jednom měsíci je právě důsledkem izraelských vojenských akcí, včetně toho, že k nim patří nejen ostřelování zdálky, ale i pozemní invaze do Gazy. A z toho je také evidentní, že izraelská ofenzíva musí dále pokračovat (a že od této a podobných „nestranných“ novinářů se v takové chvíli bude ozývat velmi pohoršený řev).
Akt 3.
Vrcholem je třetí vystoupení , jež aspiruje na titul „nejhloupější otázka měsíce“, kterou tlumočil nikdo jiný než BBC a to ve smyslu: „ Když Izrael propustí 50 Izraelců za 150 Palestinců, znamená to, že Izrael považuje palestinské životy za třikrát méně cenné než izraelské? “ Tedy fakt, že Hamás si vydíráním vynutil propuštění více odsouzených vězňů, než kolik unesených rukojmí sám propustí, je připisován k tíži Izraeli. Není divu, že Eylon Levy po této otázce na chvíli ztratil řeč. Tento bizár je však méně překvapivý v kontextu, silné neochoty BBC označit Hamás za teroristy a odmítá ní povolit svým zaměstnancům účast v pochodu proti antisemitismu. V této souvislosti se nabízí otázka, co bychom se od BBC dozvěděli k případu Gilada Šalita, jenž byl po 5 letech vyměněn za 1024 Palestinců, z toho 280 odsouzených na doživotí. (Nepřiznanou odpovědí by možná bylo pohoršení, že aktuální vojenská operace IDF nutí Hamás, aby svou kořist „prodával pod cenou“. – pozn. J.Z.)
Bonus na konec
Za uvědomělými soudruhy z BBC se snaží nezůstávat pozadu ani jejich názoroví souputníci z NYT. U příležitosti druhé dávky výměny rukojmí za zločince se NYT hbitě pokusil vylepšit palestinský výběr „ hlubokým lidským příběhem “. Jeho hvězdou je Israa Jaabis , palestinská žena, která v jejich podání byla Izraelem „ zatčena poté, co její auto vybuchlo na izraelském checkpointu “ a ona utrpěla popáleniny s trvalými následky stejně jako izraelský policista. Takže fakticky jde o příběh, jak zlí Izraelci bezohledně uvěznili zraněnou oběť dopravní nehody. Nicméně zásadním, „taktně“ vynechaným, detailem je skutečnost, že její auto nevybuchlo samo, nýbrž že dotyčná mu v tom s výkřikem „Allah Akbar!“ pomohla.
Eylon Levy se na základě své činnosti stal vděčným materiálem pro internetové memy. Vydatným zdrojem je též tato jeho konfrontace s „tazatelkou“ pokřikující, že oběti na hudebním festivalu 7.10. u Gazy nezavraždil Hamás, nýbrž že je Izrael zlikvidoval náletem vojenských vrtulníků. ( Video , které to má údajně dokazovat, však ukazuje izraelský nálet na „palestinské civilisty“ vracející se toho dne s kořistí do Gazy.) Podobnost s nedávnými tvrzeními jako: „malajsijské letadlo sestřelila ukrajinská stíhačka, Ukrajinci udělali masakr v Buči, ostřelování mariupolské nemocnice i upálení ukrajinských zajatců v ruském zajateckém táboře“ atd., patrně nebude zcela náhodná. To neznamená, že by Palestince řídil Putin. Pouze mají společnou školu (SSSR – zdroj mnoha „mírových“, „odzbrojovacích“, „antikoloniálních“ a jiných hnutí), společné cíle (viz ruský odvoz ukrajinských „sirotků“ – příslušná část zde ) i metody (viz podezřelé výbuchy na počátku druhé čečenské války zde a zde ).
Závěr
Je vcelku pochopitelné, že Izrael nemohl dlouho odolávat nabídce propuštění rukojmí, navíc včetně cizích státních příslušníků a v relativně „výhodném“ poměru. Ovšem situace s sebou nese značné riziko, že Hamás a jeho zahraniční fanoušci budou příměří účelově protahovat. Čím déle bude trvat, tím obtížnější bude pro Izrael obnovit bojové akce a unést nevyhnutelný mediální povyk o „agresivitě“, „genocidě“ atd. Pokud však Izrael k obnovení boje nenajde sílu, tak tím nastane to nejhorší z možných řešení situace a Izrael si tím (slovy Churchilla) „vybere hanbu a bude mít válku“.
03.12.2023 Jaroslav Neveris Zamazal
