Pohádka dojímavá s rádoby objektivní polevou
Na rozdíl od svého druha ve zbrani z prvního příběhu autor této pohádky vynechává zoofilní hrátky a rozhodl se postupovat přes emoce a ve službě veřejné osvěty: „ Každodenní čtenář českých webů a sledující české žurnalisty by si po událostech, které začaly v ranních hodinách 6. října mohl myslet, že další vlna násilnosti v jednom z nejvíce sledovaných konfliktů na Blízkém Východě začala právě v ten den. “
Jedná se o klasický manévr oblíbený fanoušky Putina, kteří jej používají například ve formě „osm let bombardovali Dombas“ (viz též použití specifického pravopisu). Autor hrdě deklaruje, že hodlá jednat ve veřejném zájmu a přispět k dovzdělání zaslepené české veřejnosti: „ Jelikož se Český mediální prostor tomuto konfliktu v žádném případě nevěnuje s nutnou hloubkou a profesionalismem, je na každém z nás, aby se sám dovzdělal. Tento článek slouží jako osvěta s přihlédnutím do relevantní literatury, kterou zmíním. “ Již z úvodní datace celé události čiší skromná profesionalita, ale nesuďme ukvapeně a podívejme se, jak se mu tento bohulibý záměr podařil.
Úvodem se dozvídáme o neutěšené situaci v pásmu Gazy: „ Jedná se o malý střípek území o rozloce 8 kilometrů na šířku a 40 km na délku, kde se tísní 2,2 milionů lidí. “ Takže už úvodní rámování je jasně nastavené – Izrael bojuje proti malému střípku území – což pěkně rezonuje s kulturním imperativem, který se učíme už ve školce, tj. že bít menšího je špatné. Aby to ještě více zarezonovalo a došlo to i těm natvrdlejším čtenářům, tak autor dodává: „ Polovina lidí jsou děti. “ (což představuje výrazný demografický růst, jenž je patrně průvodním jevem oné „genocidy“, o které mnoho expertů, včetně autora, s chutí píše). Škoda, že v rámci navozování atmosféry „šikany maličkých“, autor neupřesní, že pod pojmem „děti“ jsou míněni i mladiství do 18 let, jejichž dětské hry jsou poněkud specifické (a cynik by si dokonce vzpomněl na jejich podobnost s „dětskými“ migranty, kteří též nezřídka projevují pozoruhodnou „vyspělost“).
Demografický výklad je doplněn sdělením: „ 70 % obyvatelstva jsou uprchlíci a jejich potomci, kteří byli vyhnání z nově vzniklého státu Izrael v roce 1948. Dle mezinárodního práva mají tito lidé status uprchlíka. “ Nechme stranou, že s tím prcháním to nebylo tak žhavé a část obyvatelstva odešla dobrovolně na výzvu armád chystajících se provést první pokus o svépomocnou likvidaci Izraele, tedy šlo spíše o migranty. Z autorova sdělení plyne zajímavý závěr v kombinaci s výše uvedeným údajem, že tam je 50 % obyvatel pod 18 let. Tedy z těch 70 % asi nebude většina uprchlých v roce 1948, a asi to nebudou ani jejich potomci v první generaci, a dost možná ani v druhé atd. Podle autorovy logiky by pak platilo i tvrzení ve stylu: „99 % Čechů jsou uprchlíci a jejich potomci.“, neboť předci každého z nich odněkud prchali (nebo migrovali), přinejmenším pak v 6. století během stěhování národů. Nebude asi náhodou, že podobné tvrzení souznící s myšlenkovým světem autora s chutí šíří různé oikofobní spolky a fanoušci neomezené imigrace. Zároveň je hezké, že autor futruje své expozé odvoláním se na mezinárodní právo, ale už nedodává, že status uprchlíka (a s tím spojené benefity) normálně není dědičný, a už vůbec ne přes několik generací, a že tuto výsadu má z nějakého důvodu pouze „uprchlická elita“, tj. Palestinci. A už vůbec tuto výsadu neměly po roce 1948 vyhnané židovské komunity v zemích Blízkého východu a severní Afriky, jejichž členové tam mnohdy žili déle než „Palestinci“ v Palestině, která byla od konce 19. století cílovou stanicí silné ekonomicky motivované imigrace z okolních muslimských zemí.
Kromě toho, že území je malé a přelidněné, se od autora dozvídáme, že obyvatelstvo je smutné, nezaměstnané a trpící depresemi. Při tomto svém dojení dojetí však autor opomíná zmínit prostou skutečnost, že v Gaze vládne Hamás už od roku 2006, kdy vyhrál volby (a zatočil s tamními exponenty Fatahu podobně jako islámští ultras točí s homosexuály, tj. na střechách vysokých budov). A právě Hamás se mezi obyvatelstvem Gazy těší většinové podpoře a má pod palcem rozdělování finanční i materiální „rozvojové pomoci“ ze zahraničí, včetně té z EU (a rozděluje ji svým jménem, z čehož čerpá snadno politické body – viz onen příběh o Hamásu jako charitativní organizaci). Její objemy nejsou malé , dá se z ní toho hodně postavit , ale Hamás ji využívá více „kreativně“ .
Ve snaze kompenzovat toto opomenutí přichází autor s příběhem o vlivu izraelské „ okupace a obležení “ Gazy, která v jeho podání trvá od roku 2006 (viz: „ Když Izrael zahájil své obležení v roce 2006… “), což v autorově podání vychází v dojemné shodě s Putinovým narativem přirovnávajícím situaci v Gaze k blokádě Leningradu . Sice samým autorem výše v jeho článku uvedený odkaz na UNICEF (což rozhodně není proizraelská organizace) píše pouze o „blokádě“, ale proč to trochu nepřibarvit na „ okupaci a obležení “? Aneb jak se říká ve woke partě: „Rozhodující je žitá zkušenost.“, tj. pokud se tak chudáci Palestinci cítí, kdo by si mohl dovolit do toho míchat nějaká fakta?
Škoda, že autor opět opomene zmínit roky probíhající, byť s přestávkami, ekonomické kontakty přes hraniční přechody, jakož i dodávky energie, vody a dalších komodit z Izraele do Gazy, které navzdory jeho a Putinovu dramatickému líčení stále probíhaly až do současnosti, neboť jinak by nedával smysl ten pokřik, když po 7.10. Izrael avizoval jejich dočasné přerušení (a což i autora v závěru textu přimělo použít ultimátní CAPS LOCK). A také autor nějak nezmínil desetitisíce pracovních povolení pro Palestince z Gazy dojíždějící za prací do Izraele, z nichž část se patrně zapojila do shromažďování informací nezbytných pro plánování útoku 7.10. A pokud jde o přitvrzení blokády po 7.10. je tak nějak logické a nepřekvapivé (i když asi ne pro autora), že Izrael za takových okolností omezil ekonomické kontakty s Gazou. Dokonce to lze vnímat i jako relativně humanitární gesto, neboť to pomohlo přesvědčit civilisty k opuštění předpokládané oblasti pozemních bojů. (blíž k otázce blokády Gazy a k mezinárodnímu právu viz tento rozhovor ).
Dále se autor zaštiťuje v palestinsko-izraelském konfliktu tak dokonale nestrannou a objektivní institucí jako je OSN (zájemci nechť si najdou a porovnají seznam rezolucí týkajících se Izraele), jež má pod sebou tak skvělé agencie, jako jsou „Palestinian only“ UNRWA a UNHRC, a tlumočí čtenářům sdělení: „ Dle generálního tajemníka OSN je Pásmo Gazy „peklem na zemi.“ Nadto se dozvídáme, že Gaza je „ největší koncentrační tábor na světě “ a že už od 2006 Izrael údajně omezuje Palestincům v Gaze příděly potravin a drží je na hranici kolapsu, což se patrně projevuje tím výše zmíněným demografickým růstem. Pokud jde o podobu „ koncentračního tábora “, přirozeně netuším, zda autor do Gazy jezdí tak často jako průměrný levicový „bojovník proti útlaku a za sociální spravedlnost“, ale naštěstí jistý palestinský novinář Ahmed Alnaouq byl v Gaze často a rád a, když odjížděl, tak si na rozloučenou nahrál video o tom, jak hezky to tam vypadá (následně ho smazal, neboť mu došlo, že to je „politicky nevhodné“, ale stále je hodně dostupných videí , která ukazují, jak „koncentrační tábor“ vypadal před 7.10.).
Aby toho nebylo málo, tak autor sáhl do historie a vytasil se s odhalením, že „ Izrael proti Pásmu Gazy také vedl několik otevřených válek .“, čímž autor myslí konflikty v letech 2008 a 2014, což kombinuje s orgiemi „hlubokých lidských příběhů“ za použití oblíbené praktiky zvané třešňobraní. Jedním z jeho preferovaných zdrojů je lidskoprávní organizace HRW – právě ta, jež v říjnu naskočila na populární mediální linku „Izraelská bomba zabila 500 palestinských civilistů při útoku na nemocnici.“, a nyní, cca po měsíci, potvrdila po vzoru proslulého Rádia Jerevan to, co bylo známo již v prvních dnech po incidentu, tj. že to nebyla bomba, že nebyla izraelská, že se to nestalo v nemocnici a že mrtvých nebylo 500 (nýbrž nižší desítky). Omluva za tuto dezinformaci se nekoná, neboť omlouvat se židům či je pozitivně zmiňovat je hluboce neprogresivní (což je zásada, které se drží i autor, jak je vidět níže).
Autor nešetří barvitými výrazy jako „ izraelské běsnění “, „ Izrael dokončil destrukci Pásma Gazy “ a „ Izrael ničil veškerou civilní infastrukturu “. Dokonce podává i výčet této zničené infastruktury: „ Izrael ničil školy i školky, zničil jediný mlýn v Pásmu Gazy, elektrárnu, čističku na vodu, 6 studen na vodu a také farmu na kuřata. “ – není sice zřejmé, zda toto má být kompletní výčet civilní infrastruktury v Gaze, ale v kontextu tvrzení o „ dokončené destrukci “ se zdá, že přinejmenším autor to tak vnímá. To však nic není, protože jde „jen“ o rok 2008, což v byl podání autora pouze začátek. Dozvídáme se, že Izrael „ Své běsnění znovu zopakoval v roce 2014. “ a „ Míra devastace byla ještě vyšší .“ Zvláště pikantní je autorovo odhalení, že OSN v osobě generálního tajemníka byla vůči Izraeli smířlivá a že výše uvedené „ běsnění “ způsobil prezident Obama, což v jeho pojetí byl filosemitský zahraničněpolitický jestřáb (viz jeho pokus o reset s Ruskem, jeho fiktivní „červená linie“ Sýrii a jeho „pivot“ proti Číně) a důkazem jeho bezohledně brutální agresivity bylo, že „ neustále opakoval nutnost Izraele na sebeobranu “, což je z pohledu autora evidentní nehoráznost stavící Obamu někam mezi Hitlera a Čingischána (a v čemž autor dojemně souzní i s postojem Ruska).
Je půvabné, že pří vší deklarované „ hloubce a profesionalismu “, kterými se čtenáře snaží „ dovzdělat “, autor (opět) opomene zmínit kontext jím tak barvitě líčených událostí v roce 2008 a 2014. Tedy se nedozvíme nic o únosech, ostřelování a vůbec o ničem, co by mohlo pokazit liliovitý obraz „chudáků Palestinců“ – inu, zamlčování „nevhodných“ faktů par exellence, přesně podle kuchařky různých „how dare you“ probuzenců. Z téhož důvodu se nedozvíme nic ani o mírové nabídce premiéra Olmerta vůči Fatahu a o zajímavém načasování hamásnických aktivit bezprostředně poté.
Též je pikantní, že autor se sice dojímá: „ Devastaci ale nemohlo a ani nemůže obyvatelstvo opravit, protože stavební materiály patří dle izraelského okupačního manuálu do kategorie „Dual Use“ – a jeho import do enklávy je tedy značně omezený! “, ale stovky kilometrů hamásnických tunelů jsou patrně pod jeho rozlišovací ochotu (ohledně té devastace, viz odkazované video výše). V jeho světě Palestinci svou situaci stoicky snášeli bez jakýchkoli incidentů či odporu, pouze s jedinou výjimkou: „ Zbídačené obyvatelstvo se vzmohlo na jeden protest, který proběhl v roce 2018 a 2019. Den za dnem neozbrojení civilisté kráčeli k bariéře, kde je izraelská armáda neuprostně střílela. Civilisty, děti, lékařský personál. “ – jak je autorovým stylem, barvité, květnaté, srdcervoucí, až na skutečnost, že to nebylo tak žhavé s tou ojedinělostí, „neozbrojeností“ ani s těmi „civilisty“ (což samozřejmě nevylučuje, že tam mohli být i skuteční civilisté, protože Hamás má zjevně různé způsoby, jak je „motivovat“).
V závěrečných pár odstavcích autor dramaticky graduje, označí Gazu pro dobrou míru ještě dvakrát za „ koncentrační tábor “ a dvakrát za „ ghetto “, přičemž nemyslí moderní „gangsta-zóny“, nýbrž přímo židovské ghetto. Je sice trochu antiklimaktické, že situaci v Gaze přímo neoznačí jako „holokaust“, což má patrně demonstrovat jeho „expertní nadhled“, ale fanoušci „provokativních“ výroků nemusí smutnit. Hamásníci, kteří si 7.10 vyrazili užít, jsou v jeho podání „ vězni, kteří uprchli z vězení “. Termín teroristé je přirozeně fuj a namísto toho je použit politicky korektní termín „ bojovníci “ a to konkrétně v jímavé pasáži: „ Protože to přesně bojovníci Hamásu jsou, členové zuboženého obyvatelstva (nebo zvěř, nehodící se škrtněte), kteří se do svého zajetí narodili, mnoho z nich doteď ani nevylezlo ven z toho ghetta. “
Jak už to v pokrokových textech bývá, dočkáme se miniaturního odsouzení útoku ze 7.10. propojeného však s neoddělitelnou relativizací ve stylu: „židi si za to stejně můžou sami“. V tomto případě tu máme, vzhledem k výše uvedenému nikoli překvapivě, i ospravedlnění pro „ bojovníky “ a to: „ Útok Hamásu byl krvelačný, odporný a brutální – přesně takový, jaký se dal čekat, když dotlačíte obyvatelstvo koncentračního tábora na doraz. “, a dále: „ Jak můžeme chtít po lidech, kteří byli zredukování na zvěř, aby se nechovali jako zvěř? “
Autor se sice v textu vágně vymezuje proti „ moderním liberálům 21. století “, ale jeho text by klidně mohla napsat sama Gréta – ostentativní soucit s utlačovanými, selektivní výběr faktů a hysterická dramatizace. Chybí už jen „rasismus, islamofobie a zlý západní imperialismus“, ale toho se dočkáme třeba příště. Přesto však v jeho výsledném emočním dortíku je harmonie chutí poněkud nevyvážená a propagandistický efekt poněkud povrchní. Pokud se chce dojímat nad osudem „utlačovaných menšin“, jimž nechutná polívčička, kterou si navařily, možná by se mohl poučit od zkušenějších soudruhů. Někteří dokáží i na mediálně podstatně méně výživném tématu, jako je třeba Náhorní Karabach, v jednom sloupku elegantně smíchat intelektuální pozérství i tragické dojetí a dokonce tam zvládnou přidat i drobné pomazlení Putinovi (praktická ukázka viz zde ).
Editační poznámka:
Kurzívou v uvozovkách jsou citace z odkazovaného článku, samotnými uvozovkami jen parafráze nebo pouhá ironie.
10.12.2023 Jaroslav Neveris Zamazal
