Evropa brzy odsoudí svůj tolik potřebný průmysl k zániku. Tvrdými zelenými regulacemi a daněmi totiž podniky zničí nebo je nutí přesouvat výrobu raději pryč, do Asie nebo USA, kde je investorské prostředí vstřícnější. Hlasitě před tím v nedávné době varoval například jeden z nejbohatších lidí světa a zakladatel britského chemického koncernu Ineos Jim Ratcliffe. Podle něj přístup Bruselu ke snižování emisí úspěšně odhání investice z EU a pokud se nezačne nic měnit, nejen z tak důležitého chemického sektoru nezbude už brzy nic.
Ratcliffe napsal předsedkyni Evropské komise Ursule von der Leyenové dopis, ve kterém apeluje na to, aby si EU uvědomila, že její chemický průmysl musí stále tvrději bojovat o konkurenci s trhy v USA, Číně a na Středním východě. Emisní povolenky neboli uhlíkové daně podle něj odvádějí investice a riskují nevratné zničení chemického sektoru v hodnotě dohromady bilion eur.
A uvalení emisních povolenek na velkou část investic vede k tomu, že to pouze podpořilo dovoz ze zemí, kde systém zelených přirážek není. To paradoxně uhlíkovou stopu, kterou se snaží EU vymazat, zvýšilo. Mix drahých energií, těžce splnitelných klimatických závazků, nulových prospěšných reforem a zastavených investic kvůli drahému financování navíc vede vývoj evropské ekonomiky k obecné stagnaci.
Rozruch vzbudila i hrozba americké ropné a plynárenské skupiny Exxon Mobil, že z Evropy stáhne své investice v hodnotě miliard dolarů, pokud Brusel svou regulační zátěž související s dekarbonizací nesníží. Generální ředitel Exxon Mobil Darren Woods už loni kritizoval energetickou politiku EU, která podle něj zašla až příliš daleko a represivní opatření proti fosilním palivům v Evropě velké energetické společnosti nutí, aby přehodnotily své plány a investovaly jinde.
Ratcliffe vychází z vlastních zkušeností, kdy jeho Ineos chtěl před čtyřmi lety investovat čtyři miliardy eur do výstavby nového petrochemického závodu v Evropě. Od začátku se ale projekt potýkal s problémy kvůli stavebním povolením, která byla projektu několikrát udělena a kvůli nátlaku nevládních organizací zase odebrána kvůli údajnému negativnímu dopadu na životní prostředí. Ratcliffe to nazval „noční můrou“ a uvedl, že by investici nikdy nepodnikl, kdyby věděl, jaká byrokracie a narážení na regulace ho bude provázet.
Typickým příkladem toho, kam se evropský průmysl dostává, je německá agrochemická společnost BASF patřící k největším na světě. Ta už téměř před rokem uzavřela svůj závod na výrobu hnojiv v Ludwigshafenu a propustila 2600 lidí. A už tehdy generální ředitel společnosti Martin Brudermüller uváděl, že má stále větší obavy o německý domácí trh. „Ziskovost podniků už se zdaleka nenachází tam, kde by měla být,“ říkal. A odcházení výroby BASF ze země se realizuje i nadále.
V Německu nejde jen o BASF. K hromadnému propouštění zaměstnanců nebo přesunu výroby typicky do USA či Asie kromě BASF přistoupily také společnosti jako Volkswagen, Siemens, Bosch, Bayer či Continental. Přemístění výroby domácích spotřebičů do sousedního Polska oznámil i výrobce Miele. Německo tak zažívá největší odliv kapitálu ze všech vyspělých zemí OECD, skoro 70 procent firem přesouvá svou výrobu ze země pryč a hrozí mu ztráta statusu průmyslové velmoci.
„Přemíra regulací, které si Evropa nastavila, zvyšuje firmám náklady, a vede k tomu, že některé procesy jsou ekonomicky neproveditelné a nerentabilní. Typickým příkladem je těžká chemická výroba. Na jedné straně tam existují limity a regulace, které se zpřísňují dlouhodobě, už ty měly za efekt zvýšení nákladů. Druhá věc je samotná existence emisní povolenky, která je evropským specifikem. A obrovskou roli hraje hlavně to, že nebudeme mít levné zdroje energie, protože jsme si je jako Evropa zakázali a už je nijak nerozvíjeli. Posledních patnáct let se v Evropě už do ničeho kromě obnovitelných zdrojů neinvestovalo. To znamená, že ve výsledku máme spoustu omezení a k tomu drahé energie, což je opravdu špatný mix,“ řekl k tomu redakci hlavní ekonom J&T Petr Sklenář. Zdroj
