Zeleného fanatika, pana Timmermanse, zřejmě dohání realita. Už i Evropské komisi začíná být jasné to, co dlouhou dobu tvrdí realističtí energetici: Změny v energetice nesmějí být prováděny na úkor energetické bezpečnosti!
Podle tohoto zdroje se Evropská komise již nyní bojí občanských nepokojů, které mohou být vyvolávány razantním zdražováním energetických komodit a následnou inflací. Zdražení energetických komodit a chudnutí obyvatestva EU jsou přímým a plánovaným důsledkem zelené politiky, tedy onoho Green Dealu, různých těch balíčků Fit for 55 apod. Ruská agresivní válka tyto plány na celkové zchudnutí a postupnou ekonomickou (sebe)vraždu , pardon, „zelenou tranzici“ států Evropské unie pouze urychlila, ale o to rychleji se také projevují důsledky. Těmi jsou razantní zdražování a dokonce hrozba nedostatku tepla a elektřiny, protože ony dotačně tlačené a propagandisticky oslavované obnovitelné zdroje energie (tedy spíše občasné zdroje energie, OZE, především solární a větrné elektrárny) se z fyzikálních důvodů nemohou stát páteří energetiky. Přesněji, rozhodně ne energetiky zemí, které si říkají vyspělé a které nemají (jako např. Norsko) skvělé podmínky pro vodní energii.
Již nyní se mnohé evropské státy pokorně vracejí ke spalování uhlí, např. i ultrazelené Rakousko obnovuje provoz ve své uhelné elektrárně Mellach , což bylo ještě před nedávněm považováno za naprosto nepředstavitelné. Připomeňme, jak „zelenou“ pokryteckou politiku Rakouska ještě před ruskou invazí kritizoval jeden frustrovaný rakouský energetik . Se zvyšováním spalování uhlí začalo také Německo, Itálie a zřejmě i další země.
V této souvislosti se nabízí jeden vtip, který se u nás začal šířit na konci 80. let minulého století, tedy v době, kdy bylo jasné, že tzv. reálný socialismus je ekonomicky i politicky v koncích: „Socialismus je nesnadná a trnitá cesta od kapitalismu ke kapitalismu“. Zde bych si dovolil malou obměnu: „Dekarbonizace je nesnadná, drahá a trnitá cesta od spalování uhlí ke spalování uhlí“. Zejména tehdy, když se bezemisní zdroj jako jádro buď zakáže jako v Německu, nebo jeho nasazování administrativně extrémně (až prohibitivně) zatíží a tím i zdraží.
Samozřejmě, v prostředí, kde by existovala nějaká sebereflexe politiků a zodpovědných úředníků, by měla následovat demise těch, kteří ještě nedávno proti uhlí s fanatickým úsilím zuřivě bojovali a výrobu tepla a elektřiny z tohoto zdroje zdražovali tzv. emisními povolenkami, aby nyní neochotně připouštěli, že je uhlí možná poslední záchranou evropských zemí před kolapsem. Mezi tyto politiky patří i naše současná ministryně MŽP paní Hubáčková, která nadšeně zakazuje auta se spalovacím motorem a uhlí by nejraději hned zrušila. Bohužel, toho se asi nedočkáme, politikové (a političky) jako pan Timmermans a další členové Evropské komise sebereflexí rozhodně neoplývají a mluví pouze o „dočasném“ obratu k uhlí. Aniž by se zmínili o tom, že by ulehčení energetické krize pomohli třeba zrušením nesmyslných emisních povolenek, které se staly hlavně nástrojem spekulantů a další příčinou všeobecného zdražování. Nemluvě o tom, že by si těžaři a energetici, kteří jsou zelenými politiky a aktivisty neustále pomlouváni jako „škůdci planety“ jenom proto, že nám zajišťují takové „samozřejmosti“ jako teplo a elektřinu z uhlí a jádra, zasloužili i nějakou omluvu a ocenění. I když, přopouštím, v této situaci třeba ČEZ slušně vydělává právě díky uhlí a jádru, takže asi nouzí netrpí, což ale jeho zaměstnancům vůbec nezávidím. Vysoké ceny energií nezpůsobili energetici, ale nesmyslná zelená politika. Ta koneckonců (v dojemné jednotě s ruskou propagandou) způsobila i to, že těžba břidlicového plynu v Evropě byla zakázána , samozřejmě se zdůvodněním ochrany životního prostředí a klimatu.
Od politiků chtějme, aby jakékoli plány na tzv. dekarbonizaci byly jednoznačně podmíněny reálnou energetickou bezpečností a ne prohlášeními typu „teplo a elektřinu zajistí Slunce, vítr a vodík“, což jsou pouze vzdušné zámky bez vztahu k fyzikální a ekonomické realitě. Je nejvyšší čas (není-li pozdě) zrušit tzv. „ochranu klimatu“, která nemá šanci s vývojem podnebí něco měřitelného udělat a pouze uvrhává státy do problémů a chaosu.
Ačkoliv to s výše uvedeným tématem souvisí jen částečně, je nutné zdůraznit jednu věc, která je hlavními sdělovacími prostředky značně opomíjena: Obrovské ekonomické problémy Srí Lanky nezpůsobil jen Covid či válka na Ukrajině, ale také „zelená tranzice“ v zemědělství. Přechod k tzv. eko-zemědělství, který tam byl nadirigován před rokem, vyústil v kolaps produkce , a nyní se pokorně vracejí ke tradičním postupům, nicméně způsobené škody se špatně napravují. O podobné zatížení a omezení zemědělské výroby se nyní pokoušejí další vlády, samozřejmě ve jménu obskurní „ochrany klimatu“; např. v Holandsku již kvůli tomu několik dní demonstrují farmáři a policie proti nim již používá ostré náboje. Možná budeme opět svědky, jak se „eko-zemědělství“ stane „trnitou a drahou cestou od konvenčního farmaření ke konvenčnímu farmaření“. Proč ale musíme těmito trnitými cestami procházet, je mi trochu záhadou; možná je to způsobeno tím, že rozum a kritické myšlení byly nahrazeny fanatickým aktivismem, který se spojil s většinou médií včetně veřejnoprávních. Zelený aktivismus je v současné době zřejmě lehčím výtahem ke kariéře (zejména v tzv. neziskovách a ve státní správě), než něco smysluplného a užitečného vyrobit a zajistit.
Putin musí těmto „ekologickým“ snahám jenom tleskat, státy Evropy se poškozují samy a dobrovolně.
Zdroj
