Za měsíc se konají prezidentské volby a přirozená otázka zvídavého čtenáře zní, “kdo má větší šance vyhrát?”. V tom vás musím zklamat, moji milí. Podle analytika Natea Silvera , který se zabývá prognózováním amerických voleb už řadu let, je současná situace tak vyrovnaná, že nemá daleko ke stavu dokonalého fifty-fifty, a když to neví Nate Silver, nebudu si troufat na prognózy ani já.
Nicméně netušíme-li, jak to dopadne, můžeme si aspoň malinko zopakovat, jak to bude probíhat . Americký volební systém je totiž od toho našeho tak vzdálený, že začít musím základním doporučením: zapomeňte na všechno, co znáte od nás.
Pravidlo číslo 1: základním stavebním kamenem Spojených států, nepříliš překvapivě, jednotlivé státy . Drobný gramatický postřeh – v dnešní angličtině se sice už říká “United States is ” místo dřívějšího “United States are ” (čeština si zachovává starší úzus), ale k této změně došlo až po skončení občanské války (1865). Většina ústavních mechanismů, a to včetně těch volebních, pochází z doby, kdy ty jednotlivé státy byly ještě autonomnější a významnější, než jsou dnes.
Proto není divu, že i volba prezidenta je hodně založena na výsledcích z jednotlivých států a, naopak, prostý součet všech hlasů v Americe (“popular vote”) nehraje tu rozhodující roli, kterou by hrál u nás. Rozhodující roli hraje takzvané kolegium volitelů , kam jednotlivé státy posílají svoje zástupce. Každý stát má určen svůj počet zástupců (volitelů), který přibližně odpovídá počtu obyvatel daného státu, ale příslušný klíč ( apportionment ) trochu zvýhodňuje malé státy. I velmi malé státy mají totiž nárok aspoň na tři volitele z 538 celkem.
Přitom typicky platí princip, že “vítěz bere vše”: kdo získá nejvíce hlasů v daném státě, získává i všechny jeho volitele. Jedinou výjimkou jsou státy Nebraska a Maine, které umožňují volitelské hlasy dělit. Jinak platí, že jeden stát posílá do kolegia volitelů vždycky jen tým jedné barvy, a jeho členové mají hlasovat přesně podle toho, co slíbili před volbami.
Občas se stane, že někdo svůj slib nedodrží a hlasuje jinak ( faithless elector , “nevěrný volitel”), ale na výsledek voleb to nikdy vliv nemělo. Jde spíš o kuriozitu, navíc v poslední době v řadě států zakázanou.
Jelikož v USA postupně vznikl de facto (nikoliv ze zákona) systém dvou velkých stran, není divu, že v řadě oblastí dominuje jedna strana, a to leckdy po celá desetiletí. Takové státy hlasují předvídatelným způsobem: Kalifornie nebo New York pro demokraty, Aljaška nebo Montana pro republikány. Typicky platí, že tam, kde jsou velká města, dominují demokrati, a v rurálnějších oblastech republikáni. Platí to i uvnitř států, takže např. taková vnitrozemská Kalifornie je republikánská zóna, ale vzhledem k daleko řidšímu osídlení ji spolehlivě přehlasují voliči demokratů z pobřeží. Má to pak význam jen v rámci místní politiky.
Nicméně v každých volbách je několik států, které jsou “na pomezí” – jinými slovy, rozložení podpory mezi kandidáty je tam tak blízko ku 50:50, že se ničí vítězství nedá jednoznačně predikovat. Těmto státům se říká “swing states”, a obvykle jde o státy se specifickým složením obyvatelstva – často s nějakým urbánním centrem kontrolovaným demokraty, které je ale téměř přesně vyváženo postprůmyslovými a vesnickými oblastmi, přiklánějícími se k republikánům. Množina “swing states”, států na houpačce, se postupně mění, ale nacházejí se v ní určité stálice.
V nadcházejících prezidentských volbách je celkem sedm států (z padesáti + jednoho Washingtonu, D.C.), které jsou považovány za nejisté. Je to Wisconsin, Michigan, Pensylvánie, Severní Karolína, Georgia, Nevada a Arizona. Zejména Pensylvánie se v seznamu “swing states” vyskytuje už tradičně, a přitom je velmi důležitá: má 20 volitelů, což může být ve sboru čítajícím 538 osob rozhodující prvek. Nevyhrát Pensylvánii je pro každého kandidáta skoro fatální problém.
Tím pádem se pozornost kandidátů soustřeďuje na těchto několik přelétavých států, a to až do stavu, kdy zanedbávají jiné oblasti. (Ono není divu, Amerika je velká a kampaň krátká.) Existuje starý obrázek z roku 2004, kdy proti sobě stáli Kerry a Bush, a kde jeden dolárek odpovídá 1 milionu USD utracenému za televizní kampaň. Každá ručička na levém grafu pak odpovídá jedné návštěvě jednoho kandidáta v daném státě. Myslím, že jednoznačně poznáte tehdejší “swing states” ode všech ostatních.
Zdroj
Současná situace je taková, že v šedé zóně nejistých států se nachází téměř 100 hlasů z celkem 538, a mimo ni, ve svých dominantních zónách, jsou demokraté a republikáni téměř dokonale vybalancováni v poměru 226:219.
Zdroj A to je důvod, proč se tak těžko dělají předpovědi. Výsledky hlasování v jednotlivých státech může ovlivnit i tak efemérní věc, jako je momentální počasí a jeho vliv na ochotu lidí dostavit se fyzicky k volbám.
Ta ovšem postupně přestává hrát roli, protože čím dál více lidí hlasuje poštou. Minulé prezidentské volby, probíhající za epidemie covidu, tomu mimořádně nahrávaly a poštou hlasovalo celkem 65 milionů amerických voličů , čili zhruba polovina těch, kdo hlasovali vůbec.
To samozřejmě otevírá novou plechovku s červy zvanou “důvěra”, ale ta by si zasloužila separátní článek sama o sobě. Třeba někdy brzy.
Diskusní fórum ke článku najdete zde .
Hudební epilog
