Nemusíme dlouho přemýšlet, abychom dospěli k závěru, že slovo kultura je odvozeno od slova kult, a vyjadřuje tak základní pravdu: Každá kultura a civilizace má náboženské kořeny.
Soubor řemeslných a uměleckých činností spojených s praktikováním určitého náboženského kultu postupně zahrnoval stále širší škálu uměleckých projevů - hudební doprovod k rituálům, výtvarné prvky (obrazy, sochy, oltáře atd.), pohybové a narativní prvky, architekturu. Z kultu se postupně stala kultura.
Vedle kultury a jejích představitelů se v civilizacích s jejich rostoucí strukturovaností rozvíjely vulgární projevy subkultury, tj. parazitické umělecké projevy čerpající ze sofistikované kultury odvozené od kultu, ale bez metafyzických ambicí, naopak podřízené nejnižším lidským pudům v jejich nejvulgárnější podobě.
Na jevišti se objevovali různí dudáci, hráči na citeru, herci, kteří se neustále „legračně“ chytali za rozkroky a nasazovali si parohy, kejklíři, požírači ohně, potulní komedianti, až po ošuntělé dědečky předvádějící tančícího medvěda nebo špatně převlečené pasáky-impresária oznamující příjezd vnadné tanečnice do města.
Odraz tohoto uměleckého prvku je stejně starý jako jeho původ. Už staroindické Védy varují před pochybným charakterem a morálkou herců, dudáků, komediantů a cirkusáků, přičemž jejich autor adresáta naléhavě varuje: „Synu můj, nezahrávej si s dudákem ani s hercem...“.
Pochybné živly
Ve starém Římě bylo povolání herce, baviče a klauna všeobecně opovrhováno a bylo synonymem nízkých morálních kvalit. To ovšem nebylo v rozporu s tím, že se různé vulgární frašky těšily velké oblibě. Být někým baven a spoléhat se na jeho morální zachovalost, charakter, čest nebo soudnost totiž nemusí být totéž. Ostatně, jak věděli v souvislosti s kovboji, dvorními šašky nebo zpěváky na středověkých hradech. Ve starém Římě na rozdíl od moderní doby velmi dobře chápali, že herci pouze interpretují text, který pro ně někdo napsal. A tedy že pokud hrají hrdinu, boha nebo čestného člověka, nesvědčí to o jejich skutečném charakteru.
JDE O TO, ABY O NĚCO ŠLO
Otevřeli jsme brány protiproudní Akademie - dalšího svobodného prostoru pro každého, kdo má rád naši vlast s jejími úchvatnými dějinami i trpkou přítomností, kdo vnímá vět kolem nás s kritickou myslí a otevřeným srdcem. Pro každého, komu současně neuniká, že svět není jen povrch jevů, ale že má především duchovní rozměr.
Další obranný val proti loupeživým pirátským hordám a otrokářům z Velkého Doku dáváme k dispozici hlouběji zaměřeným nepodvoleným. S vírou, že někde v dáli je pořád nezničitelný horizont svobody a naděje, k němuž lze plout nezkalenými vodami. Světlo v temné době.
Račte vstoupit do Akademie
Křesťanský postoj k hercům, divadlům, potulným zpěvákům, kovkopům, kejklířům a jiným kejklířům stanovil hned na počátku křesťanství svatý Cyprián ve svém krátkém spise O divadlech. V něm zhodnotil morální úroveň pohanských frašek a modloslužebnou úroveň pohanských mystérií. Tento přístup se v křesťanské civilizaci zachoval po staletí. Existovaly oblasti a období, v jejichž rámci se odmítalo pohřbívat herce a baviče do posvěcené půdy. Jejich pověst balancovala na hraně mezi prostitucí, zlodějstvím, čarodějnictvím a kuplířstvím.
Obdobný trend pokračoval až do 18. století. Přesto se i na herce Molièrova hereckého souboru, kteří se těšili přízni Ludvíka XIV. díval každý šlechtic, měšťan, o sedlácích nemluvě, jako na pochybné živly, které je třeba při každé příležitosti nakopat do zadku (doslova) a vyhodit z váženého obydlí.
Herečky považovali svobodomyslní aristokraté za poněkud rafinovanější kurtizány a herce za jejich zábavné pasáky. Útěk člena vážené rodiny s herci, zejména pod vlivem kouzla krásné koketní múzy, byl považován za potupu rodu a společenskou ostudu, která připravila sourozence a příbuzné o čest a zničila jejich místo ve vážené společnosti.
Oslava výstřednosti
Situace se změnila s nástupem romantismu, jehož ničivý revoluční přínos křesťanské civilizaci mnozí, i ti konzervativněji smýšlející, dodnes nedokážou ocenit. Romantismus ve své skutečné podobě, tedy nikoli rozředěný do podoby chřestění dvou snoubenců na lavičce za svitu měsíce, důkladně rozvrátil celou kulturní strukturu křesťanské civilizace a ti, kdo mají v této věci určitý přehled, mohou směle konstatovat, že již více než 200 let žijeme v éře pokleslého romantismu.
Romantismus přinesl oslavu všeho výstředního i údajně „originálního“, podvratného, vzpurného, spontánního, nekontrolovaného, vše popírajícího konvence, morálku a tradiční zvyklosti. Ne nadarmo se ve slovnících jedním dechem s pojmem romantismus uvádí také satanismus. Literáti jako Byron, Shelley, Carducci, Baudelaire a další se ve znamení vzpoury proti Bohu a jeho řádu rádi uchylovali k jeho největšímu mistrovi.
Pomozte svému zdraví - i Protiproudu!
Další pozoruhodný rozhovor Petra Hájka s Danem Fialou, který se právě vrátil z USA, kde otevíral pobočku své úspěšné firmy a přináší protiproudařům jako prvním další překvapivé novinky, které úspěšně pomáhají na prevenci a při podpoře léčby i těch nejzávažnějších chorob: Hubnout se Slimem? Bambus na cévy a tlak. Fantastické výsledky u rakoviny. Vědecká studie potvrzuje: I stafylokok!
NOVÉ SUPERPOTRAVINY A ZÁZRAČNÉ HOUBY SUPRAMEDEX
Objednávejte zde
Zakázaná láska se stala charakteristickým znakem romantismu, od Goethova Werthera přes Wagnerovu operu Tristan a Isolda, Tolstého Annu Kareninu až po nejbanálnější oslavu útěku od rodiny a glorifikaci manželské nevěry ve strnulé telenovele. Logickým vyústěním „zakázané lásky“ je nakonec homosexuální styk nebo jiné varianty sexuální vzpoury proti konvencím. Ve všeobecném klimatu glorifikace této vzpoury musí kultura nutně dospět k těmto koncům.
Tento trend znamenal také zlom ve vnímání herců, bavičů a cirkusových umělců. Romantická literatura a umění byly od počátku prostoupeny jejich glorifikací, ať už zastíraly jejich morálně pochybný charakter jako Gautierův kapitán Fracasse nebo Sabatiniho Scaramouche, nebo jej otevřeně podporovaly. Najednou už herci nepředstavovali pochybný živel, ale naopak se stali hlasateli žádoucího nonkonformního způsobu života, revolučních myšlenek, boření zkostnatělé morálky a satirickým ostnem v kabátě domnělého křesťanského pokrytectví.
Komedianti jako učitelé lidu?
Od této literární glorifikace je už jen krůček ke vzniku představy herce, herečky, zpěváka a zpěvačky, hráče na citeru nebo trubače na trubku jako hlasatele morálních hodnot (samozřejmě v intencích revoluce a vzpoury proti Božímu řádu), demokratických hodnot, liberálních hodnot a hodnot neomezené svobody.
Do nástupu filmového umění se tendence dívat se na herce skrze prsty ještě jakžtakž udržela, ale s nástupem celuloidového průmyslu, rozhlasu a televize se život herců, hereček, zpěváků, zpěvaček, hudebníků a dalších masových bavičů stal nejdůkladněji reflektovanou oblastí společenského života 20. století.
Nebylo snad blázna nebo hlupáka, který by po úspěšném vystupování před kamerou nebo mikrofonem netoužil obšťastnit své obdivovatele krátkým kurzem filozofie, náboženství nebo historie. A tak Marilyn Monroe, pravé ztělesnění této ordinérní pošetilosti, mohla šířit svá moudra o Dostojevském a podpořit svého milence Kennedyho v politice rozkošnou, eroticky vzdychající písní Happy birthday, mister president...
Dnes herci, zpěváci a hudebníci bojují, poučují, formují. Vychovávají veřejnost v tom, co je to poctivost, slušnost, svoboda, pokrokovost, tradiční cudnost a mravnost pohřbívají - také co je to morálka! Jsou dnes jejím arbitrem, kritériem a referenčním bodem. O tempora, o mores...
Morálka, kterou nás obdařili, je přesně k jejich obrazu. Obraz, který nám předkládali po staletí. Vůbec se nezměnili. Ale revoluce změnila (nebo spíše postavila na hlavu) společnost, a to, co bylo po staletí předmětem opovržení, se najednou stalo ctností! Rozvody, nevěra, promiskuita, polyamorie, perverze, drogy, alkoholismus, skandály, ordinérnost, bulvár a obscénní vulgarita, to je pole, na kterém nám vyrostla bohatá úroda současných morálních vůdců společnosti.
Sebeobrana našeho zdraví a životů
V dalším rozhovoru Petra Hájka s podivuhodným Jiřím Černotou se kromě jiného dozvíte o pozoruhodných případech uzdravení a unikátních novinkách ve vývoji zcela přírodních prostředků (bez stopy chemie) na posílení těla i ducha (a krásy) - včetně dosažení praktické dlouhověkosti.
Můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT s přístupem ke slevám a prohlédnout si kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT . Nákupem přes tyto odkazy pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Rozhořčeně kritizují údajné morální poklesky politiků, určují veřejné mínění, poskytují rozhovory, korigují náboženství, školství a zahraniční politiku. Bojují proti nesnášenlivosti (ale jen pokud se netýká "pokroku"), demonstrují a dokonce, což je krásné - stávkují.
Člověk si řekne, no a co, ať si stávkují, aspoň budou mít pokoj. Tyto pilíře nové společenské morálky však v některých zemích (a Slovensko je jednou z nich) dosáhly pozoruhodného postavení státem financovaného masového umělce. A to ještě za komunistické vlády, za níž prý všichni pokrokoví umělci strašně trpěli. Takže zatímco stávkují, z našich daní k nim dál teče životodárná míza, která jim umožňuje pilně trpět pro dobro lidstva. V ČR pro ně už dokonce vytvořili zákon: Pokud si nějaký neumětelský komediant sám dost nevydělá, doplatí se mu to ze státního rozpočtu.
Potřebujeme je?
Je tedy načase položit si otázku: Kdo tady vlastně potřebuje nějaké státem placené herce a baviče? Ty, kteří údajně reprezentují národ, a přitom jím hluboce pohrdají a snaží se ho změnit k obrazu svému revolučnímu. Kdo tady potřebuje nějakou státem placenou moderní kulturu? Kdo potřebuje neustále poslouchat oslavné tirády na sexuální deviace? Kdo potřebuje, aby ho za jeho vlastní peníze neustále šikanovala klika přemoudřelých hochštaplerů, kteří se obracejí do zahraničí, aby tam naříkali nad svými tupými spoluobčany, desoláty a postsametáři?
Kdo vůbec potřebuje nějaké takzvané moderní umění, kromě úzké elitářské sekty, která se štítí všeho tradičního a ze své deviace dělá provozní normu vesmíru?
S dokonalou arogancí, kterou tato kasta projevuje už téměř sto let a jejíž rekvalifikační kurzy právě probíhají v kabinách bruselských byrokratů a globalistických útočníků na lidskou přirozenost, se nechává platit prostřednictvím státních institucí, ale také oklikou, aby vzbudila dojem nezávislosti, prostřednictvím různých grantů a nevládních organizací, které skrytě odčerpávají daně právě od těch, jimiž nejvíce opovrhují.
Na oplátku se pak navážejí do nevzdělaných, zaostalých, zaostalých a zaostalých dezertérů, nebo dokonce do lakomých a úzkoprsých křupanů, kteří údajně šetří na kultuře.
(adsbygoogle=window.adsbygoogle||[]).push({});
Je načase začít na této "kultuře" šetřit a konečně dostát očekáváním, která do nás, ztroskotanců a podosídlenců, vkládá takzvaná kulturní elita. Je třeba poslat celou progresivní, liberální a moderní kulturu tam, kam patří a vždy patřila - na trpěný okraj společnosti.
Není to jen v našem zájmu. Bude-li se situace vyvíjet tak, jak se vyvíjí dnes, pak až totální rozvrat tradiční společnosti dosáhne hranice stravitelnosti a vzbudí zuřivé zoufalství ponížených normálních lidí, představitelé pokrokové kultury jistě nebudou poslední, na které toto oživlé pandemonium pamatuje.
Zdroj
