V posvátném období mezi Nanebevstoupením Páně a slavností Seslání Ducha Svatého stojí Církev v jakémsi mystickém mezidobí. Kristus, Vykupitel a Král, již usedl po pravici Boží, ale Duch Svatý ještě nebyl dán v plnosti.
Apoštolové – po létech učení, po zradách, bolestech, vzkříšení a naposledy po slavné rozlučce na Olivové hoře – neodcházejí do světa, nýbrž zůstávají v modlitbě v Jeruzalémě, očekávajíce slíbeného Utěšitele.
Dnes, po dvou tisících letech, žije velká část Církve opět ve stavu očekávání. Ale už ne svatém, pokorném a bdělém. Nýbrž v apatii, zmatku a herezi. Duch Svatý, třetí Božská Osoba, je dnes v katolické praxi téměř zapomenut. Anebo – což je horší – je jménem Ducha Svatého maskováno všechno možné rouhání, liberalismus, revoluce a duch druho-koncilního podvodu.
Duch Svatý: Osoba a Dar
Duch Svatý je Bůh. Ne síla. Ne inspirace. Ne „něco“. Je to On. Je to Duch, který vychází z Otce i Syna – „procedit a Patre Filioque“ – a který je s Otcem a Synem stejně věčný, všemohoucí a vševědoucí. V celém Novém zákoně se projevuje s dokonalou osobní identitou: mluví, jedná, zjevuje, sesílá, ustanovuje, vede.
On je Duchem Pravdy, jak ho sám Kristus nazval. A pouze tento Duch, nikdo jiný, vede Církev do celé pravdy. Nikoli synoda. Nikoli papežské novoty. Nikoli biskupské konference.
Duch Svatý není ovšem jen osobou – je zároveň darem. „Dám vám jiného Utěšitele,“ říká Pán. Tento dar není sentimentální pohlazení, ale nadpřirozená skutečnost – gratia sanctificans , posvěcující milost. V duši, která žije v Boží milosti, přebývá Duch Svatý jako ve svém chrámě. Ne obrazně, ale reálně, bytostně, přítomně. Toto je pravý „duchovní život“, o kterém mluvili svatí.
Neuniklo vám? Zdraví je nejcennější kapitál!
V dřívějších rozhovorech Petra Hájka s podivuhodným Jiřím Černotou jsme se kromě jiného dozvěděli o pozoruhodných případech uzdravení a unikátním vývoji zcela přírodních prostředků (bez stopy chemie) na posílení těla i ducha (a krásy) - včetně dosažení praktické dlouhověkosti.
O fascinujících novinkách této skvělé české firmy - zvláště se zaměřením na jaro a léto, tedy i na dovolené a cestování - spolu oba pánové znovu hovořili tuto sobotu. Pokud jste pořad Zdraví v Protiproudu tentokrát nezaznamenali nenechte jej ujít, stojí za to!
Připomínáme, že si můžete si vytvořit bezplatný účet BEWIT a pokud nakupujete přes Protiproud dostanete speciální slevy. Chcete-li si prohlédnout kompletní nabídku na e-shopu firmy BEWIT , pak nákupem přes tento odkaz pomůžete nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu. Mnoha nepodvoleným, kteří tak již činí, velmi děkujeme!
Vytvořit bezplatný účet BEWIT
Duch Svatý v dějinách
Od Letnic až po naši dobu působí Duch Svatý ve své Církvi. Nikoli chaoticky, ale s naprostou kontinuitou. On inspiroval evangelisty. On vedl Otce na koncilech. On ustanovil biskupy a světce. On oživoval liturgii, mystiku i církevní kázeň. Jeho darem je Tradice – traditio Spiritus , jak učili otcové.
Pravý Duch je Duchem poslušnosti, pokory, úcty ke svátostem a horlivosti pro spásu duší. Kde je Duch Svatý, tam je ordo , nikoli chaos. Tam je pravá liturgie, ne happening. Tam je rozlišování duchů, ne adorace emocí. Tam je víra katolická – jediná spasitelná – nikoli ekumenická slátanina.
Církev byla ve svých dějinách plná Ducha, když byla věrná Kristu – a tedy i věrná Tradici, dogmatu, liturgii a morálce. Duch Svatý přicházel k těm, kdo klečeli, postili se a bděli. Nepřicházel k těm, kdo hledali novoty a přizpůsobení se světu.
Duch falešný: Modernistické zneužití
Od II. vatikánského koncilu, a zvláště po něm, se jméno Ducha Svatého začalo zneužívat k ospravedlnění největších zločinů proti víře. Mluvilo se o „duchu koncilu“, který prý převyšuje jeho literu. Mluvilo se o „nových impulzech Ducha“, které prý ospravedlňují změny v nauce, morálce i liturgii.
Tento falešný duch však není Duch Svatý. Není to Paraklétos – Utěšitel – ale jiný duch, který není z Boha. Není to Duch Pravdy, ale duch relativismu. Není to Duch svatosti, ale duch nečistoty. Je to duch světa, který se vloudil do Chrámu Božího a maskuje se za anděla světla.
Zjevení Ducha Svatého bylo nahrazeno sentimentalitou a psychologií. Svátost biřmování, kdysi mocné udělení darů Ducha, je dnes pouhou formální slavností. Mnozí mluví o Duchu, ale přitom odmítají jeho dílo – Tradici. Mluví o „znameních doby“, ale zavírají oči před Zjevením.
Tato záměna Ducha je smrtící. Kdo následuje ducha modernismu, je na cestě k duchovní sebevraždě. Kdo však poznává pravého Ducha, ví, že Duch Svatý nikdy nevede Církev proti její minulosti, ale vždy hlouběji do téhož tajemství.
Tohle si rozhodně nenechte uniknout!
Podívejte se na zásadní "sebeobranný" rozhovor Petra Hájka s Vlastimilem Tlustým a Robertem Vláškem nejen o dramatických otřesech v politickém dění, ale především o tom, jak se to vše může promítnout do našich peněz.
Pánové tam totiž docházejí k jednomu prastarému "zlatému" pravidlu, které v bouřlivých časech, jež nastávají, se může stát klíčovou zbraní "Noční hlídky" pro naši občanskou sebeobranu!
SLEDUJTE ZDE
Zapomenutý život milosti
Kolik - především evropských - katolíků dnes vůbec věří, že přijetím svátosti pokání a eucharistie vstupuje Duch Svatý do jejich duše? Kolik ví, že Duch přebývá ve spravedlivém, a že mortální hřích vyhání Ducha jako zlého hosta ?
Moderní evropský katolík se přestal bát smrtelného hříchu, a tím ztratil i vědomí toho, že hřích znamená vypudit Boha z vlastního nitra. Místo něj přijde jiný duch – duch tohoto světa, duch žádosti, duch klamu. Duch Svatý je vyhnán z duše i z chrámů.
Chceme-li být chrámem Ducha, musíme začít tam, kde začínali svatí: pokáním, mlčením, modlitbou, věrností. Duch Svatý není pyrotechnik, který přichází se světelnou show. Je to Tichý Hlas, který mluví v srdci, jež ztichlo před Bohem.
Očista před Letnicemi
Apoštolové byli deset dní po Nanebevstoupení v modlitbě. Ne v zábavě. Ne na konferenci. Ne na synodálním blábolení. Byli v tiché pokorné modlitbě – ve večeřadle - spolu s Matkou Boží.
To je obraz skutečné přípravy na Ducha: úcta k Panně Marii, mlčení, modlitba, očekávání. Duch Svatý přichází k těm, kdo činí pokání – ne k těm, kdo mění pravdu. Duch přichází k těm, kdo touží po svatosti – ne k těm, kdo hledají výmluvy pro hřích.
V této době – mezi Nanebevstoupením a Letnicemi – jsme voláni k návratu k Duchu. Ale ne k tomu duchu, kterého si vymyslel moderní člověk, nýbrž k Duchu, který vane, kam chce – ale vždy vede k Pravdě, k Církvi, ke kříži a k nebi.
Povzbuzení
Chceme-li být v plnosti katolíky, musíme se prostě znovu stát chrámem Ducha. To neznamená cítit v sobě „duchovno“, ale žít ve stavu milosti, číst Písmo, milovat liturgii, nenávidět hřích, modlit se k Panně Marii a odvrátit se od ducha světa.
Znovu a znovu se ptejme: Je to, co slyším, z Ducha? Nebo je to z člověka? Je to z Tradice? Nebo z módní ideologie? Vede to k Bohu? Nebo do tmy?
A prosme:
„Přijď, ó Duchu přesvatý, sešli paprsek svůj z výsosti, přijď, Otče ubohých, přijď, dárce darů, přijď, světlo srdcí…“
